Chorvatsko, informace Chorvatsko, historie Chorvatska I Novalja

Historie Chorvatska v kostce

Území dnešního Chorvatska bylo, již osídleno v paleolitu, ve starší době kamenné, jak dokládají některé nálezy. V neolitu, v mladší době kamenné pronikají první obyvatelé Přední Asie do přímořských oblastí. Ze střední Evropy v pozdní době bronzové osídlili území indoevropské Ilyrské kmeny. Od starověku žili na východním pobřeží Jadranského moře uvedené Ilyrské kmeny. V pátém století před naším letopočtem zvlášť vynikal kmen Dalmatů, proslulý svými sady, vinohrady a především získáváním solí. Vhodné pobřeží jim záhy umožnilo, aby se stali dovednými mořeplavci. Své zboží prodávali Italikům, Keltům a dalším kmenům. Značný rozkvět Ilýrie vzbudil obavy Říma a tak roku 233 před naším letopočtem sem poslali svá vojska. Houževnatý odpor proti římské expanzi kladli nejen Dalmatové, kteří úspěšně bránili svoji nezávislost až do roku 23. před naším letopočtem. Do 5. století našeho letopočtu je území součástí říše východořímské. Římská nadvláda připravila Ilyry o veškerý majetek, půdu zabrali římští velkostatkáři a z původních obyvatel se stali otroci a nevolníci. Istrie se však stala natolik provázenou Římem, že v Poreči, Pule, Novigradu a Koperu byly zřízeny první křesťanské diecéze. Říše římská se po smrti císaře Theodosia roku 395 rozdělila na východní a západní část, kam patřila i Istrie. Od konce pátého století osidlují jadranské pobřeží Slované. Místním rolníkům snížili na polovinu dávky a tím přirozeně získali své spojence. Ničili císařské a otrokářské statky a latifundie. Značná část půdy byla odňata velkým majitelům a přešla do rukou svobodných zemědělců. Na území si dělala nárok i Byzance, a tak pravidelně docházelo k vojenským střetům v 6. až 9. století. Germánští frankové v roce 788 ovládli Istrii i když stále zůstávala formálně součástí Byzanské říše.

Na konci 9. století vzniká Chorvatský stát. Roku 925 byl chorvatský kníže Tomislav prohlášen králem. Zvláštní postavení si ve středověku udržoval Dubrovník /Ragusa/ a jeho okolí. Slované po krizi i následném hlubokém úpadku opět zabezpečili rozkvět celé oblasti. Stali se velmi dobrými mořeplavci, řemeslníky a zdatnými obchodníky. V Chorvatsku se v té době již rozšířila slovanská abeceda - hlaholice, dochovaly se i některé písemné památky. Významných úspěchů dosáhla architektura, pevnostní i církevní stavby vynikaly monumentalitou a krásou. Chorvatští feudálové uznali západokřesťanskou církev za církev státní. V 11. a 12. století Benátská vláda svévolně stanovila obchodní cla na zboží dovážené nebo vyvážené z Dalmácie, zasahovala i do politického života s cílem omezit jejich rozkvět. Na začátku 13. století pomocí křížových výprav se Benátkám podařilo dobít Zadar a spolu s ním ovládnout dalmatské pobřeží. V tomto období si pouze Dubrovník zachoval samostatnost i přesto, že musel uznat svrchovanost Byzance nebo sicilského krále. V roce 1102 bylo Chorvatsko připojeno k Uhrám personální unií, Dubrovnická městská republika nadále zůstala samostatnou. V 13. až 15. století dosáhl Dubrovník a jeho přilehlé državy největšího úspěchu a vedoucí postavení na pobřeží Jaderského moře. V roce 1420 se podařilo Benátské republice obsadit většinu jadranského pobřeží včetně Istrie. Období, kdy území byla pod benátským znamením lva sv. Marka, znamenaly vrchol hospodářského a kulturního rozvoje většiny regionu. Část vnitrozemí však přešla pod nadvládu Habsburků. Když Osmanská říše dobila území okolních jižních států, častými vojenskými výboji se pokoušela nejen v Dalmácii převzít nadvládu nad městy, nebo získat tučné kořisti. Přesto se v 15. a 16. století stává celá oblast velmi prosperující. V té době byl velký rozvoj řemesel, zámořského obchodu, zemědělství, stavitelství a umění. Po objevení Ameriky a následných nových zámořských obchodních cest do Asie, poklesl zájem o oblast Středozemního moře. Tím dochází k pozvolnému úpadku hospodářství jednotlivých přímořských států. Osmanská říše v té době získala část Dalmácie až ke Splitu a přímořskou část pod Velebitem Rakousko-Uhersko. Nové poměry se nepříznivě projevily v dalším vývoji, nedostatek finančních prostředků zastavil rozvoj kultury a výstavby. Jen Dubrovník si zachoval jedinečné postavení, protože v té době sloužil jako bezpečná banka mnoha panovníkům, válečníkům, obchodníkům a snad i pirátům. Velké politické změny nastali Napoleonovým tažením na jadranské pobřeží. Část území připojil k Itálii, Dalmácii přešla k Rakousku. V roce 1809 Napoleon založil Ilyrskou provincii, jejíž součástí byla Istrie, Dalmácie až po boku Kotorskou včetně Dubrovníku. Po Napoleonském vojenském neúspěchu v Evropě, rozhodl vídeňský kongres roku 1815 o přidělení celého území Rakousku. Rakousko si svoji nadvládu udrželo následujících 100 let. Na spravovaném území byla úřední řeč pouze němčina a latina, ani ve školách se nesmělo vyučovat jiným jazykem. Správa země se uskutečňovala podle rakouských zákonů, na které dohlíželi dosažení úředníci z Vídně. Přesto došlo k reformě a rozvoji celé oblasti. Stavěli se školy, přístavy, loděnice, průmyslové továrny, silnice a železniční tratě. Na místní obyvatelstvo vzhledem k jejich negramotnosti zbyli jen podřadné práce, přesto hospodářská revoluce 19. století příznivě ovlivnila život městského i venkovského obyvatelstva. Rakousko během krátké doby vybudovalo silnou válečnou námořní armádu, Habsburkové vzápětí rozšiřovali svá území /Lombardie, Benátsko/ a vliv ve Středomoří. Istrie, Kvarner, Dalmácie a vnitrozemí jsou osidlovány Itali, za podpory rakouských úředníků. Jihoslované se ale obávali ztráty své staleté kultury, proto vznikaly obrozenecká hnutí, podobně jako v Českých a Slovenských zemí. V té době intelektuálové sjednotili spisovnou chorvatštinu a srbštinu v nový pravopisný celek v srbochorvatštinu. Když v revolučním roce 1848 Maďaři povstali, vojsko pod vedením hraběte Josipa Jelačiče pomohlo Habsburkům při potlačení revoluce, přesto chorvatské vnitrozemí dále zůstalo součástí Uher. Istrii a Dalmácii spravovala přímo Vídeň. Slovanské obyvatelstvo nesouhlasilo s touto rakouskou politikou a ve všech vrstvách sílil odpor proti Habsburkům a to vedlo ke vzniku národně osvobozeneckého hnutí. Ke sjednocení došlo teprve v roce 1905, kdy byla schválena rijecká rezoluce požadující samostatnost jihoslovanského státu Chorvatska s Istrií a Dalmácií.