Dnes toto území patří z převážné části Chorvatsku, malá část také Bosně a Hercegovině (okolí Neumu) a pak Černé Hoře. Celé území je zaměřeno především na turismus, který je hlavním zdrojem příjmů. Průmysl zde není téměř žádný, k zemědělské výrobě se využívá především oblast ústí řeky Neretvy.
Přibližně kolem roku 1200 před Kristem, v době bronzové přišli na území dnešní Dalmácie a Istrie ilyrské kmeny. Jedním z nejvýznamnějších byl kmen Dalmatů, podle kterého bylo později území nazváno.
Od 4. století před Kristem se na tomto území usazovaly první řecké kmeny a zakládaly významné obchodní osady (Tragurion - dnešní Trogir, Pharos - dnešní Hvar a jiné). Římané pronikali stále jižněji po pobřeží Jadranu a od 3. století před Kristem si podmanili oblasti ovládané Řeky i Ilyry. Území se stává římskou kolonií Ilyria se správním střediskem Salona (v blízkosti dnešního Splitu). Tato osada se později, za císaře Diokleciána, stala dokonce mocenským centrem Říše římské.
V 6. století n. l., po rozpadu Římské říše se dostávají na území dnešní Dalmácie Slované. V období stěhování národů trpělo území neustálými změnami mocenských poměrů hospodářsky i kulturně. Přes všechny překotné mocenské změny nebyla hluboce vžitá římská kultura vytržena. Především církev a šlechta ve městech zajišťovala v tomto období kontinuitu, hospodářskou a politickou stabilitu. Díky tomu se zde nikdy zcela nepodařilo Byzancii prosadit svůj vliv. Oblast byla ale neustále nárazníkovým pásmem po rozštěpení církve na západní a východní. Boje o moc mezi přívrženci papeže a byzantského císaře se odehrávaly velmi často právě zde.
V 10. století se v politických hrách dostává do popředí slovanský kmen Chorvatů, a to především po korunovaci Tomislava římským legátem kurie. Zde je základ prvního chorvatského státního útvaru. Ovšem ve zcela jiné podobě jak ho známe dnes. Bohatá pobřežní města si zachovávala svébytnost. V 11. století Krešimir IV. založil na pobřeží několik nových měst, protože chtěl potlačit nadvládu starých římských sídel. Mocenskou nestabilitu na území vyřešili spojením s Uherským královstvím. Na přelomu 12. a 13. století nestability využívá v té době silná Benátská republika k prosazování svých zájmů na pobřeží Jadranu. Získávají vládu nad Zadarem a velkou částí pobřeží.
Na počátku 13. století Benátky kontrolují velkou část jaderského pobřeží a využívají ho k bohatému obchodu s Orientem. V roce 1409 Uhry prodaly Benátkám i území, které patřilo k Uherskému království na základě spojení z konce 12. stol. Správa provincie zcela přechází do benátských rukou, jsou jmenováni benátští místodržící, kteří mají dohlížet především na to, aby zisky z území plynuly do Benátek. Přestože se v oblasti významně investuje, Dalmácie z toho nemá velký užitek. Také této skutečnosti dnes vděčíme za zachovalou středověkou podobu některých dnešních pobřežních měst. Změna nastává teprve po roce 1797, kdy Benátky obsadil Napoleon a Benátská republika zanikla. Území se mohlo začít hospodářsky rozvíjet.
Po napoleonském tažení byla Dalmácie přiřčena na vídeňském kongresu jako korunní země Rakousku. Noví „vlastníci" podporují rozvoj hospodářské a dopravní infrastruktury na pobřeží Jadranu tak, aby území bylo „ připoutáno" ke korunním zemím. Přestože v roce 1867 chorvatské vnitrozemí připadne opět Uhrám, Dalmácie zůstává až do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska se střediskem v Zadaru. Pobřežní města jako Zadar, Split či Dubrovník se stávají prosperujícími průmyslovými městy s novou výstavbou a bohatým kulturním životem. Díky dobrému železničnímu a lodnímu spojení začínají oblast využívat také bohatí lidé k rekreaci. Jako v celé Evropě i zde se rodí nové národní uvědomění a myšlenky na národní sebeurčení a samostatnost. Dochází k vytvoření nového slovanského jazyka na Balkáně - srbochorvatštiny. (Ljudevit Gaj - chorvat, Vuk Karadžič - srb). Volání po samostatnosti a odpor proti Rakousku-Uhersku začal opět sílit v roce 1878, kdy Černá Hora jako první slovanský stát vyhlásila samostatnost.
Dalmácie se stala po 1. světové válce součástí státního útvaru „stát SHS", království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V době 2. světové války pak patřila pod fašistický stát Chorvatsko. V roce 1945 dochází k obnovení jihoslovanského státu, jako federativní republiky socialisticky orientované, pod jménem Jugoslávie. V jejím čele do roku 1980 stojí Josip Broz Tito.
Především v 60. a 70. letech je budována v Dalmácii turistická infrastruktura, která přináší Jugoslávii potřebné devizy. Po Titově smrti a rozpadu centrální moci došlo k destabilizaci mnohonárodnostního státu a šíření separatizmu. K tomu přispívaly především velké rozdíly v hospodářské vyspělosti a úrovni jednotlivých federativních republik.
V letech 1991 - 1995 je území Dalmácie zasaženo operacemi války na Balkáně, po jejímž skončení vzniklo několik nových státních útvarů (Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Makedonie a Černá hora). Dalmácie se stala součástí nového suverénního státu Chorvatsko. Do roku 2000 se tento mladý stát pod vedením prezidenta Franjo Tudžmana dostává do stále větší mezinárodní izolace. Od roku 2000 je možné pozorovat proces demokratizace, který s většími či menšími problémy probíhá v zemi doposud.
Slunné Dalmácii ve státním znaku Chorvatska náleží prostřední část „ korunky", která představuje tři žluté (zlaté) hlavy levhartů (někdy považované za hlavy lvů či rysů) ve světlemodrém poli.
Vyberte si ze široké nabídky apartmánů po celém pobřeží Chorvatska!
