Ilyr Demetrius z Hvaru (Chorvaté mu říkají Demetrije Hvaranin, nebo též Demetrije Farski) byl římským vazalem, ale také spolehlivým spojencem odbojné nepřítelkyně Říma - proslulé ilyrské královny Teuty. Usiloval o samovládu a o vypuzení Římanů z Jadranu. Na konci třetího století př. n. l. se mu podařilo ovládnout přímoří od řeky Krky v dnešní severní Dalmácii po dnešní Durres v Albánii. Římané však Demetrie porazili. Demetrius si zachránil život útěkem k makedonskému králi Filipovi. Celé území ovládané Demetriem se dostalo pod nadvládu Římanů.
V polovině 1. stol. př. n. l. byli již Římané pány celého Jadranu. Jejich působení nezanechalo na Hvaru, na rozdíl od pevniny, významnější památky. Po rozpadu Římské říše se Hvar stal součástí říše Byzanské. V 7. a 8. století i na Hvar přicházeli Slované. V polovině 11. století byl ostrov začleněn do chorvatského království za vlády chorvatského krále Petara Krešimira. Od 11. do 19. stol. se ostrov nazývá Lesna či Lisna, italsky Lessna. Podle jedné teorie je název odvozen od starého slovanského základu les (kvůli zdejším lesům, tedy lesnatý ostrov), podle jiné, novější od chorvatského slovesa lijezati, tj. vjíždět do přístavu.
O vládu na ostrově se zajímalo vždy mnoho vládců. V roce 1331 se obyvatelé rozhodli přiklonit se k silným Benátkám a hledat tak u nich ochranu před obávanými omišskými piráty (viz. Pirátský večer v Omiši). Období 400leté vlády Benátské republiky se projevuje dodnes v charakteru městské architektury i ve slovníku a některých zvyklostech domácích obyvatel. Po napoleonských válkách patřil ostrov Rakušanům, Italům. Od roku 1921 pak Hvar spravují různé státní útvary Chorvatska.
