Ačkoliv je vznik města Split spojen se stavbou Diokleciánova paláce ve 4. století, archeologické nálezy dokazují, že toto území bylo osídleno dávno před Diokleciánem. Je možné, že tu byla některá z řeckých kolonií a vzhledem ke své výhodné geografické poloze i ilyrská osada. Dioklecián byl římským císařem v letech 284 – 305. Pocházel ze skromné rodiny a je známý jako veliký reformátor Římského císařství, jelikož zavedl systém zvaný tetrarchije (vláda čtyř panovníků). Veliký palác na území dnešního Splitu měl sloužit k odpočinku po odchodu do „důchodu“ (Dioklecián byl jediný císař, který odstoupil bez donucení).
Diokleciánův palác je největší a nejlépe zachovaný palác pozdní antiky na světě. Východní a západní hradby jsou dlouhé 216 m, jižní 181 m a severní 175 m. V severní části paláce bylo ubytováno služebnictvo a armáda, v jižní části byly císařské komnaty. Používal se vodovod, který přiváděl vodu z pramene řeky Jadro a částečně se používá i dnes. Nejnovější teorie tvrdí, že Diokleciánův palác nikdy nebyl místem jen k odpočinku, ale továrna na zpracování vlny. Roku 480 byl v paláci otráven poslední zákonný císař Západořímské říše Julije Nepot (často označován jako Romul Augustus, který vládl jen v Itálii). Ve Splitu je po něm pojmenována jedna ulice. Do dnešní doby se zachovaly hradby, 4 brány (Zlatá – Porta Aurea, Stříbrná – Porta Argentea, Železná – Porta Ferrea a Měděná – Porta Aenea), císařovo mauzoleum (dnes Katedrála sv. Dominia), Jupiterův chrám, Chrám všech bohů, centrální náměstí – Peristyl, a jižně od Peristylu je Vestibul.
Významnější osídlování Diokleciánova paláce začalo v 7. století, v době prvních slovansko – avarských nájezdů. Později se Split rozšířil i ven za hradby. Po příchodu Chorvatů zůstal Split římským městem. Dlouho byl součástí tzv. Byzantské Dalmácie, stejně jako i jiná města na pobřeží byla pod nadvládou Byzancie, a občas pod kontrolou chorvatských knížat a králů. V té době byl Split christianizován. V 10. století se ve Splitu konaly klíčové církevní sněmy, které rozhodovaly o osudu glagolašů, Ninského biskupství a církve v Chorvatsku. Na poloostrůvku západně od přístavu se ve středověku nacházel benediktinský klášter sv. Štěpána. Podle něj dostal poloostrůvek název Sustipan. Zakladatelem kláštera byl splitský biskup Lovre. Prameny poprvé zmiňují tento klášter v roce 1020.
Od 11. století navazují na byzantskou moc ve Splitu různí vladaři (Normané, Maďaři) a město do 15. století působí jako nezávislá komuna s vlastní radnicí a statusem z roku 1312. Statut města Splitu a tzv. Zlatá kniha tvoří jedinečný celek a jsou velmi cenné pro zkoumání právně-politického a vůbec veřejného života města od 13. století do zániku Benátské republiky v roce 1797. První status z roku 1240 se nazýval Capitularium, ale bohužel se nedochoval. Novou kodifikaci splitského práva napsal Perceval a byl napsán latinsky. Existuje mnoho opisů.
Od 15. století do rozpadu Benátské republiky v roce 1797 byla celá Dalmácie pod benátskou nadvládou. Během tureckého dobývání byla část splitského vnitrozemí obsazena Osmany a poté se Split začal rozvíjet jako město na hranici a také jako přístav pro import a export. Již dříve byl Split kulturním centrem, ve kterém působil jeden z prvních a nejlepších spisovatelů Marko Marulić, autor známého eposu Judita. Od roku 1805 do roku 1813 vládla ve Splitu, tak jako v celé Dalmácii, i napoleonská Francie.Vzpomínkou na krátkodobé působení Francouzů ve Splitu je první moderní ulice, dnes Marmontova. Po porážce Napoleona připadla Dalmácie habsburskému Rakousku.
Po Rakousko - Uherském vyrovnání a vytvoření duální monachie připadla Dalmácie i Split rakouské části monarchie. 28.2.1882 převzali místní občané moc v radě města Split, avšak do konce 1. světové války nebyla Dalmácie sjednocena se zbytkem Chorvatska. Až v roce 1912 začala výstavba spojnice s kontinentální železniční sítí, ale byla přerušena kvůli vypuknutí první světové války. Po první světové válce se Dalmácie stává součástí nového státu – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ze kterého později vznikla Jugoslávie. Od té doby se začalo město intenzivně rozvíjet, vznikla všechna důležitá kulturní, administrativní a hospodářská centra. Hospodářskému rozvoji Splitu přispělo úsilí tehdejšího starosty dr. Iva Tartaglia a završení železničního spojení do Záhřebu v roce 1925. K tomu také přispělo připojení Zadaru, Istrie a Rijeky (měst a krajů, které byly převážně chorvatská) nebo Terstu (který měl významnou slovinskou a chorvatskou komunitu) k Itálii. Split se tak stal sídlem velké správní jednotky – Primorské bánoviny.
V socialistické Jugoslávii zaznamenal Split veliký nárůst obyvatelstva a industrializace. Na začátku války v 90. letech napadly velkosrbské síly 15. listopadu 1991 Split z moře a noc před útokem předcházela palba mezi vojáky JNA (Jugoslávské národní armády) a JRM (Jugoslávského válečného námořnictva). Není tak známo, že Split byl už před tím jednou napaden 24. října 1991. Jugoslávským válečným námořnictvem bylo vypáleno několik granátů na Marjan. Ve Splitu měla sídlo 4. Brigáda chorvatského vojska.
Diokleciánův palác a jeho podzemí
Peristyl je název náměstí před Katedrálou sv. Dominia a tvoří ho peristyl (v antické architektuře čtvercový nebo obdélný dvorek, obklopený krytým sloupořadím) někdejšího Diokleciánova paláce. Nacházel se na hlavní ulici cardo a v severní části se křížil s další hlavní ulicí decumanus (cardo a decumanus - dvojice navzájem kolmých ulic, které tvořily základ plánu starých římských měst). Z bočních stran je ohraničen dvěma řadami sloupů v korintském stylu, které jsou navzájem spojeny oblouky. Boční strany průčelí byly ozdobeny dvěma sfingami, ze kterých se dnes jedna nachází na náměstí téměř dokonale zachovaná. Průčelí náměstí se dělí na dvě části. Horní vede do Vestibulu a dolní po schodech do velkolepých podzemních prostor paláce. Průčelí, které vede do Vestibulu bylo ozdobeno třemi sochami. Jedna představovala císaře, druhá boha Jupitera a třetí je neznámá. Protiron, který se nacházel na jižní straně přispěl také k důležitosti Peristylu, neboť z něj císař Dioklecián oslovoval obyvatele druhé části paláce. Také spojoval, vlastně odděloval severní část pro služebnictvo, vojsko a jižní část, kde pobýval císař. Na jeho západní straně se nacházel Jupiterův chrám, Venušin chrám, chrám Kybely a dnešní splitská katedrála. Dnes se využívá jako prostor pro hlavní události v paláci díky jeho výborné akustice a často slouží jako jeviště pod širým nebem pro mnoho hudebních vystoupení. Z nich je nejznámnější tradiční provedení Verdiho opery Aida během Splitského léta.
Jupiterův chrám je zasvěcen bohu Jupiterovi, hlavnímu bohu starých Římanů. Chrám se nachází v bezprostřední blízkosti Peristylu, centrálního náměstí paláce. Byl vystavěn v době stavby Diokleciánova paláce, později vznikla křtitelnice sv. Jana. Před vchodem do chrámu se nachází jedna ze dvou sfing, která byla dovezena z Egypta na příkaz císaře Diokleciána. Jupiterův chrám byl postaven v letech 295 – 305 jako součást paláce. Pravděpodobně byl zasvěcen nejvyššímu římskému božstvu. Chrám se nachází západně od centrální části paláce a je známo, že když přišel císař v roce 305 z do paláce, bylo v té době mnoho prací přerušeno. Také části chrámu zůstaly nedokončeny. V průběhu pozdní antiky a středověku byl chrám přestavěn na křtitelnici. Na jedné z mramorových desek je vytesána nejstarší podobizna krále Krešimíra IV. nebo Zvonimira. Uvnitř jsou zachovány dva sarkofágy, ve kterých jsou pohřbeni arcibiskup Jan a biskup Vavřinec. Uvnitř se také nachází veliká socha svatého Jana, jejímž autorem je Ivan Meštrović.
Splitská katedrála je zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie a je známa jako Katedrála sv. Dominia. Katedrála je umístěna v komplexu Diokleciánova paláce na Peristylu. Po smrti Diokleciána získali křesťané svobodu a v Solinu postavili baziliku nad hroby mučedníků. O třista let poději Avaři Solin vypálili. Ti, kteří přežili, uprchli na ostrovy a odtud se za pár desetiletí vrátili a usídlili se v opuštěném císařském paláci. Ihned přestavěli císařské mauzoleum na křesťanský kostel a odstranili sarkofág, ve kterém byl císař pohřben. Do dnešní doby se nenašel. Z rozbořené baziliky v Solinu přenesli kosti svatých mučedníků, které nechal Dioklecián popravit. Dominia, prvního biskupa Solinu a Anastasia, a umístili je v císařském mauzoleu. Prvním splitským arcibiskupem byl Jan z Ravenny. Ten organizoval práce a upravil splitskou katedrálu. Tato katedrála je známá díky dřevěným vratům, které vyrobil Andrija Buvina. Vrata byla vyřezána z ořechového dřeva a je zde 28 polí s výjevy z Kristova života. Jsou velmi zachována, kromě spodní části, zničené nohama kolemjdoucích. Její vrata jsou raritou v evropské umělecké sféře. Stavba zvonice byla pravděpodobně zahájena ve 13. století. Kdysi tu prý byl nápis z roku 1257, který zmiňuje Golubicu, vdovu po splitském knězi. Ta byla donátorkou zvonice. Dokončena byla až v 16. století. První dvě patra byla postavena v románském stylu, tři ve stylu gotickém a poslední v renesančním. Směrem nahoru se průřez věže zužuje. Kostel prošel mnoha přestavbami a můžeme zde vidět různorodou výzdobu, která odpovídá době zásahu.
Městské muzeum se nachází v paláci Papalićů. Tato bohatá šlechtická rodina pověřila přestavbou starého románského domu nejznámějšího chorvatského stavitele Juraje Dalmatince. Dům byl přestavěn v goticko – renesančním slohu a z této budovy se stala jedna z nejkrásnějších ve městě. V roce 1946 sem bylo umístěno Městské muzeum. Rodina Papalićů zde od 16. století shromažďovala antické prvky s nápisy ze Solinu. V muzeu můžeme vidět exponáty z románského období, z benátské éry a předměty městské kultury z 19.- 20. století.
